V minulosti platilo, že jsme měli jedno z nejlepších zdravotnictví. Bez nadsázky se k nám jezdili učit nové postupy i lékaři ze zahraničí. V posledních letech to však již není ani zdaleka pravda. Co to ale pro nás znamená, a především, co to znamená pro pacienty? Ti totiž chtějí především dostatečnou zdravotní péči. Ukazuje se však, že tomu tak dnes ani zdaleka není.

Velkým problémem jsou například čekací lhůty. I lidé s vážným onemocněním musí mnohdy čekat i několik měsíců na potřebné vyšetření či léčbu, a během této doby se může jejich stav značně zhoršit. Nehledě na to, že se samozřejmě v naprosté většině případů nemohou zapojit do pracovního procesu, případně je jejich výkonnost podstatně nižší.

Zmínit je také potřeba chování části zdravotnického personálu, který se k pacientům chová nikoliv jako k těm, kteří potřebují pomoc, ale jako k lidem, kteří jen otravují. Jistě, někteří zatěžují zdravotnický systém celkem zbytečně, avšak to není v žádném případě důvod být na ně hrubý. Nelze se pak divit, že si to pacient nenechá líbit a bude hrubý také.

Dále je to nedostatek komunikace mezi jednotlivými lékaři. Pokud je například pacient posílán na více vyšetření na různých odděleních, pak musí vždy znovu a znovu vysvětlovat, co mu je a proč jej sem původní lékař poslal. Přitom se může dočkat velmi rozdílných reakcí.

Co za tím vším stojí? Především to, že ve zdravotnictví je nedostatek peněz. Mladí lékaři, kteří zrovna vystudovali, pak raději odjíždí pracovat do ciziny, kde mají lepší platové podmínky. To však znamená, že ti, kteří zůstanou, mají nejen menší plat, ale také musí dělat více hodin, neboť není, kdo by je nahradil. To samé se týká i zdravotních sester.

Dalším problémem je prakticky nulová digitalizace. Pokud by existovala jednotná zdravotní karta uložená na síti, kterou by si mohl lékař po zadání například rodného čísla pacienta otevřít a podívat se na jeho kompletní zdravotní historii, značně by to věci ulehčilo. Bohužel, nic takového se u nás zatím nechystá.